English translation available here bohuslavbrouk.cz and there gopher://sdf.org/1/users/pomijivost
Lidé, kteří zakrývají svou pohlavnost, opovrhují vrozenými schopnostmi, aniž by se mohli nad ně povznést. Odmítají býti smrtelnými lidmi, avšak nejsou s to vymaniti se ze smutného koloběhu života, jejž umožňují a zaručují lidské pohlavní orgány, a dostihnouti nesmrtelnosti vybájených bohů. I když ilusionují svou nesmrtelnost a zbavují své chování i svou psychu sexuálního charakteru, nezbaví se nikdy tělesného důkazu své živočišnosti. Jejich tělo nadále dokazuje lidský úděl smrtelnosti a proto každé poukazování na živočišnost lidskou se dotýká právě těchto lidí snících o opaku tak těžce. Zraňuje je jakákoliv zmínka o živočišnosti a to nejen v životě, ale i ve vědě, literatuře a v umění, neboť je vyrušuje ze snění dráždíc jejich racionalistické vzezření a společenskou nadutost. Každé vnucené apercipování exkrementačních a sexuálních aktů boří jejich nadlidské fantasie a dokazuje jim, že vymaniti se z moci přirody, která předpokládajíc jejich smrtelnost vyzbrojila je pohlavím a nepotlačitelnou potřebou ukojení hladu, je marné.
Nic nemůže deprimovati tak silně nad hmotu těla povznešené lidi, jako jejich automaticky se ohlašující živočišnost. Považme jak skličujícím pocitem působí na favorita při triumfálním tažení příznaky nezadržitelné sračky, nebo jak trpce snáší nabobové své pohlavní choutky k opovrhovaným podřízeným osobám. Samo tělo těchto povznešenců strhává je zpět k živočišnosti a desilusionuje jejich nadlidské sebevědomí. Tělesné procesy, jichž se nemohou zhostiti jsou jejich Achilovou patou, jejíž citlivost zmamenitě postřehli pornofilové.
Pornofilie má v základu bojovný, sadistický ráz. Pornofilové atakují svou činností jakýmkoliv neživočišným způsobem se nad ně povznášející lidi. Poukazováním na přirozenost lidskou odstraňují veškerou vyumělkovanou nerovnost lidí, avšak zároveň vycházejíce z tohoto nového kritéria, tvoří nové kasty nerozlišené sice sociálně, ale podle vitální potence. Pornofilie hroutí tak iluse povýšenců o jejich božství pranýřujích zároveň těchto tělesnou nezdatnost, méněcennost, již si sami přivodili opovrhováním tělem. Tělo je posledním argumentem lidí, kteří neprávem jsou odstrkováni a přehlíženi, neboť jím bez diskuse dokazují bezpodstatnost veškerých sociálních rozdílů u porovnání s mocí přírody. Pornofilové však tělem nejen ruší společenské přehrady mezi lidmi, nýbrž povyšují se i jeho zdatností a nezmrzačelostí nad ostatní, kteří naopak s jiných hledisek opět opovrhují jimi. Právě s tohoto stanoviska může být pornofilie v prvé řadě bojovnou zbraní sociálně slabších, hmotně i kulturně utlačovaných, jež alespoň v tomto smyslu, potencí svého nezdegenerovaného těla mohou uplatňovati svou důležitost a sílu. Je proto pochopitelnější propadají-li pornofilii lidé revoluční, než je-li pornofilie vášní lidí trčících v předsudcích zkomírající buržoasie.
Pornofilové atakují sadistickým způsobem povznešenou psychu vládnoucích nadutců. Postižení reagují pak na útoky, hatící jejich sny, stejným způsobem, sadisticky motivovanou stydlivostí, puritánskou persekucí "znemravňovatelů". O motivech zrodu pornofilie můžete se sami přesvědčiti, až v společnosti nadutých snobů budete mít sto chutí přerušiti panující idiotskou selanku hromových výkřikem: hovno, nasrat, mrdat a pod.
Prapůvodní důvod zabývání se obscenitou nelze zalhati ani v primitivních projevech divochů kreslících podnes z ohrad velkoměsta známé kosočtverce a pyje. Není-li sadistický ráz jejich projevů namířen proti společenským povýšencům je namířen vůči ženám, vůči jejich méněcennému bezůdnému pohlaví, jež hrozí ztrestati pyji, zobrazovanými v obrovitých kresbách a skulpturách. V dnešní době stala se však pornofilie, jejíž psychologická hodnota vězí v demonstraci obscenních děl a projevů a nikoli v jejich uzkostlivém ukrývání, zbraní i vůči stejnopohlavním, avšak neoprávněně nadutým lidem, takže nabyla místo misogynních rysů rysy misanthropické.
Jelikož biologické následky pohlaví se nemile dotýkají koneckonců i pornofilů, neboť ani oni, jakož vůbec žádný člověk, nechtějí přiznati svou smrtelnost, dostává se pornofilním zálibám zvláštního roucha, které zastírá všeobecnou nepříjemnost, evokovanou připomínkou naší živočišnosti. Dílo, jehož obsahem jsou obscenní jevy, může sloužiti podle tohoto speciálního zpracování surogátnímu ukájení sexuálních požadavků, přímému pohlavnímu vněcování nebo může být zpracováno umělecky, při čemž si sice nadále uchovává svou bojovnou hodnotu, ale v speciálním smyslu. Sadistický charakter díla pornofilního rázu, obvzvláště uměleckého je ovšem obvykle latentní, skrytý v nevědomí tvůrcově, aniž by kdy došel náležitého uvědomění, právě jako smysl vehementního odporu k němu u puritánů. Pornofilům jakož i puritánům je pravý důvod jejich počínání neznám a proto mylně vykládán. Sadistický smysl pornofilních výtvorů nemá ovšem žádného vlivu na jejich estetické hodnocení a není nikterak podivnějším motivem tvoření než motivy reprodukce obligátních genrů.
V pornofilním díle umělecky zpracovaném je odpoutáno pohlaví od své skutečné biologické funkce a je pojímáno svrchovaně rozkošnicky bez svých rozplozovacích následků, takže jím není atakována živočišnost povýšenců, ale relativní méněcennost jejich živočišnosti. Umělec nedráždí puritány pro jejich pomíjejícnost , smrtelnost, jíž propadá i on sám, nýbrž pro jejich impotenci, sexuální méněcennost, již si přivodili v nerozumné touze po nadčlověčenství nechavše zdegenerovati svůj sexus. Umělecká pornofilie nezakrývá sadistický ráz prosté obscenity, nýbrž toliko omezuje způsob její bojovnosti vylučujíc biologickou stránku sexu a exkrementace ze svého obsahu. V umění pornofilně motivovaném bojuje se tedy proti povýšencům, namísto biologickým smyslem pohlaví, jeho rozkošnickým významem, takže je jím atakováno hlavně nedokonalé lidství, nikoli nedokonalé božství povýšenců. Touze po nesmrtelnosti lze se vysmívati toliko pro její nepříznivý následek, sexuální degenerací. Umění mírní tedy pornofilní sadismus jedině ve využití biologické stránky sexu, která je nepříjemná pornofilům právě jako pornofobům.
Nacházíme-li pornofilní sklony i u lidí, kteří jsou vlastně pornofilií osočování, oblibují si tito její kýčařské zpracování, mající poslání sexuálně drážditi. Pornofilní brak svým zpracováním tlumí totiž úplně sadistické motivy pornofilních děl, čímž je činí přístupným právě oné kastě lidí, proti níž je v základě pornofilie namířena. Znemravňovací tendence má pornofilii, jíž navenek přikládají stejný smysl jaký má jejich pornografická literatura a obrázky schované pečlivě v zavřených zásuvkách pro potřebu občasného vzrušení, v něž je obvykle jejich opelíchaná manželka nemůže již přivésti. Jedině toto odvětví pornofilie nepotřebuje publika, dokonce se mu brání, neboť leckteří lidé, a nejen puritání, těžce docházejí orgasmu ve společnosti druhých.
Zbaveni všech předsudků oceňujeme toliko uměleckou hodnotu pornofilních výtvorů. Zlehčuje-li někomu obscenní obsah sám o sobě hodnotu díla mohl by stejně dobře zavrhnouti třeba umění Strindbergovo nebo Tolstého pro jejich misogynství. Pornofilii nelze vytýkati pathologii, neboť je chorobnou právě jako jiné projevy kulturní a stejně jako i sadistické puritánství jejích odpůrců. Pokud je pornofilie uměleckým dílem je právě tak kulturním jevem jako humanitářské umění, a omezuje-li se na čiště libidinosní projev nespojený s jinou hodnotou kulturní nebo hospodářskou je stejně neurotistickou jako malicherná soucitnost. Čistě právě jako anthropolofilie v masochismu mučedníků. Naše člověčenství, kultura a civilisace, je pouhé hodnotné využití neurosních nemůže nám býti tato vlastnost vytýkána. Sublimace neurosního libida je tvůrčí, zatím co libido normální vede toliko k hravosti. Obsceně motivovaného tvoření učastní se pak oba druhy libida. Neurosní libido určuje tu obsah výtvroů zatím co na libidu normálním závisí forma jeho zpracování. Hledá-li normální libido surrogát přímého ukájení tvoří z obsenních výtvorů kýče, jsou-li jeho požadavky sublimovány vede pak k uměleckému dílu.
Dráždivé, kýčařské zpracování pornofilních námětů nemá jiné funkce a hodnoty než umělé loutky sestrojené k onanii (ipsaci). Taková díla jsou omezena na reálné sexuální akty a nemohou se odpoutati od ovzduší alkoven, aniž by přestala vykonávati svou funkci spočívající v ilusionaci reálného partnera a soulože. Naproti tomu umělec, jehož dílo není takto vázáno na realitu, nemusí nechat nahé dívky močit do nočníku a může jim nastavit alpské údolí. Nenechávaje ejakulát zajíti v žlutavé skvrně na prostěradle může jím, přeměniv jej v blesk, rozpoltit gotický dóm. Lože milenců může nahraditi vesmírem a ženě pod zadek může vložiti zeměkouli. Z jejích rodidel nechť pak vychází slunce, bude to nejskvělejší potrat.
Umělec nevázán rozumovou koordinací představ, skutečnou proporcionalitou a syntaxí sprošťuje pohlaví jeho biologické funkce plození nových generací, kterou přespříliš trapně evokuje pornografický kýč jestliže nastalým orgasmem skončil svůj dráždivý smysl. Uměleckou pornofilii nelze nikdy ironisovati a cynicky potírati jako reálnou nebo reprodukovanou sexualitu přilepenou k prostěradlu.
Jestliže jiný svět došel již dávno v umění nového hodnocení, brání zpracování pohlavních výjevů censura puritánů, které obscenní obsah vydražďuje, jelikož jim dokumentuje zdravý sexus, zatím co jejich pohlavnost bídně zchátrala pod poklopcem. Uvědomují si, byť nevědomě, svou sexuální méně cennost a závidí druhým jejich mocný penis a čistý zadek, který u nich je znetvořen haemeroidy. Trýzní je pak mnohonásobě více umělecké dílo obscenního obsahu než pornofilský kýč, neboť umělec rozšířil vládu pohlaví na celý svět. Kýčařský pornofil zůstává v říši alkoven. Naproti tomu umělec roztáhl se po celém světě. Nechává nachcat moře, vysrat Himalaje, rodit města, onanovat tovární komíny etc. Nic mu není svaté, na vše navazuje asociaci pohlaví.
Jeho pansexualismus má dvojí význam, předně atakuje impotentní puritány, za druhé pak odpoutává pohlaví od jeho roditelské funkce. Chápe je čistě esteticky, rozkošnicky. Nekalí si rozkoše, libidem umožněné, všední pravdivostí. Vytvářené erotické scény nezačínají ani nekončí skličující všedností, avšak všednost a tupost sexuálního ukájení nelze odstranit zvrácenými choutkami. I ony jsou prosté a banální. Libidonosním hrám je nutno nalézti prostředí, které by odvrátilo naše smysly od tristního postkoitního stavu a které by zabránilo rozumové spekulaci, jež otravuje naše rozkoše. Naše erotika musí být zbavena deprimující spojitosti a s tučnými manželkami a manželským ložem, pod nímž se skrývá nočník.
Přesto je ovšem poesie uměním nalézti exotičnost ve všednosti, pročež ale není nutno zavrhnouti všední inventář, nýbrž všední situace. Toho lze dosáhnouti subjektivním hodnocením věcí a dějů, vymaněním jich z běžné posloupnosti. Poesie negujíc biologický a hospodářský význam reality ruší její racionální souvislost a novou syntaxí dává starému obsahu nový smysl, nový děj. Všední, trapné stává se tak neočekávané, emotivní. Poesie je umění nalézti emotivní perspektivy všedního života. Umění žití je umění kde a kdy vypíti šálek černé kávy, nebo v oboru sexuálním uměním kde a kdy ejakulovati. Chtějí-li to puritání zváti chorobou, pomůžeme jim. Je to sitační partialismus.
Moderní umělec dostává se se světa snů a halucinací do světa nejšílenějších šílenců, kteří vyčerpáni dobrodružstvím, v něž je zaváděl jejich rozum, se jej zřekli a vystačují dobrodružstvím, jež jim skytá osvobozené libido osvobozenými smysly. Dobrodružství rozumu, racionalismu, je pathologicky uzavřeno psychosou, která neguje intelekt a autistickým uzavřením zbavuje lidi racionálního hodnocení jejich nazírání a konání. Osvobozené libido se může projevovati za tohoto pathologického stavu svobodně. Psychosa činí konec neurotickému řádění negativní cestou, postupným zabraňováním psychyckým i tělesným funkcím. Omezí-li se na negaci rozumu a nezbraňuje-li vnímání, pohybům etc., objevují se konečně přirozené cesty našeho jednání a vnímání citového, estetického a naracionalistického.
Svět, v nějž se dostali šílenci otupením ducha dosáhl umělec při zdravém rozumu, takže dovedl přirozený, čistě rozkošnický postoj k reálnu umělecky využitkovati. Je-li staré umění analogické s neurosou je moderní umění převážně podobné výtvorům psychosním. Ze světa snů, halucinací, alkoholových delirií a vypocených násilných symbolických fantasmat došel dnes umělec k přirozenému, čirému pocitovému hodnocení a vnímání skutečna, které tvoří samo sebou fantasmata, o jakých se starému umění ani nezdálo. Moderní poesie rozprostřela kouzelnou jakoby snovou atmosféru atelieru na vešekerý plener. Umožnila umělci přezírati sociálně ekonomické hodnoty života a mysliti a vnímati výhradně rozkošnicky. Osvobozeným smyslům a psyše je ta kmožno shlédnouti veškerý svět v jeho emotivitě, byť chvilkové a pomíjející. V uměleckém pojetí skýtá pornofilní dílo rozkoše života, oddáleného všedních konců. Umělec oprošťuje naše tělesné akty biologického účele a nechává nás radovati se tak, jak je nám jen přírodou umožněno, obezřetně zbaviv naši živočišnost skličující vise. Askese a jakékoliv stranění se připomínky pohlavnosti nemá významu. Užijme všeho, čeho jsme schopní, neboť každý člověk přichází na svět jako přívěšek k pupeční šňůře a nutně se obrátí nakonec v pouhý prach.
Bohuslav Brouk